Gramofóny

EDISONŮV FONOGRAF

autor-Stanislav Pavilek

Pokusy se záznamem zvuku lze datovat
od 19. století. Na jeho počátku v roce
1 i-07 se Thomas Young pokusil zaznamenat
kmity ladičky na začazený váleček.
Později se Léon Scott pokusil
-ahrát na začazený váleček zvukový
signál, který však ještě nebylo
možné reprodukovat. Úspěšné
řešení principu záznamu i reprodukce
zvuku uvedl známý vynálezce
Thomas Alva Edison, který
r_avrhl a sestrojil přístroj nazvaný
fonograf, který byl patentován
v roce 1877.
Ve svém deníku zaznamenal
Edison dne 18. července 1877
:oto: „Dělal jsem pokusy s membránou
opatřenou ostrou špičkou,
kterou jsem nastavil proti rychle
>e pohybujícímu voskovému
papíru. Zvukové kmity se hezky
vyryly, a není pochyb o tom, že
budu schopen konzervovat lidský
hlas zcela dobře a v libovolné
době jej reprodukovat." Dne
12. srpna 1877 pozval Edison
několik přátel na předvádění
fonografu. První slova, která uslyšeli
ze záznamu, byla básnička
„Mařenka měla malé jehňátko...".
Způsob záznamu byl hloubkový,
při kterém se rycí hrot pohybuje
kolmo k rovině záznamového
materiálu (u fonografů ve formě
válečku), do nějž se vyrývá drážka.
PRINCIP FUNKCE EDISONOVA
FONOGRAFU
Zvukové vlny vznikají zhušťováním
a zřeďováním vzduchu. Mají-li tyto vlny
v cestě pružnou překážku, začne překážka
kmitat shodně s nárazy vln. Edison si
zvolil za takovouto překážku membránu
z rostlinného pergamenu. Ta byla natolik
pružná, že kmitala pod nárazy vln příčně,
a stala se duší tzv. zvukovky. Na napjatý
pergamen připevnil Edison hrot, který
rozechvělá membrána uvádí do pohybu.
Hrot pak přesně sleduje výkyvy membrány,
ta zase rytmus řeči. Hrot vyrývá do
vhodného (voskového, nejprve ovšem
staniolového) válce prohlubeniny tu
hlubší, tu mělčí a válec se přitom otáčí
klikou zleva doprava. Pohyb hrotu se tedy
děje ve směru kolmém na povrch válečku.
Chceme-li si pak nálevkovitým trychtýřem
poslechnout, co bylo namluveno
na válec, přetočíme prostě válec zpět
(zprava doleva) v obráceném směru až
k počátku, nasadíme opět hrot membrány
na válec a otáčíme klikou válce stejnou
rychlostí zprava doleva jako dříve. Teď
však nemluvíme my, teď už „mluví"
fonograf.
První fonograf vyšlý z laboratoře
byl ovšem velmi nedokonalý. Reprodukovaný
hlas zněl ostře, slabounce
a byl nepříjemně „kovový".
Byl kromě toho velmi zkreslen
a zejména souhlásky s a z byly
úplně potlačeny, takže slova byla
nezřetelná. Přístroj nedokázal
zaznamenat některé tzv. vyšší harmonické
tóny, což mělo vliv na
charakter samohlásek, které zněly
násilně.
Ale byl zde ještě jiný vážný nedostatek
základního rázu. Záznam
byl proveden na cínové fólii, kterou
byl potažen měděný válec.
Další záznam bylo však možno
učinit po přeměně válce, a tu se
většinou poškodil záznam tak, že
byl k nepotřebě. Ostatně, jediné
přehrání záznam na cínové fólii
důkladně poškozovalo. Konečně
i membrána z pergamenu byla
málo citlivá, a proto zachycovala
a reprodukovala zvuk ne zrovna
věrně. K tomu přispívalo i zkreslení,
způsobené nepříliš pravidelným
otáčením klikou, které se dělo
ručně.
Vývoj fonografů i materiálu pro
válečky procházel dalšími etapami neustálého
zlepšování k dosažení dobré kvality
záznamu zvuku. Fonograf byl
11.3.1878 předveden členům pařížské
Akademie věd fyzikem Du Moncelem.
Přístroj byl myšlen jako obchodní diktafon
a byl též nazýván „ideální sekretář".
Byl předváděn na různých místech,
dokonce i v Praze, ale nikde nenalezl
uplatnění a pomalu se na něj zapomnělo.
Po dobu deseti let platnosti patentu zůstal
Fonograf Loiret. Stylizovaná hrací skříňka se zabudovaným
jednoduchým fonografem - systém Loiret. Rozměr válečku
60 x 20 mm.
B Ř E Z E N 1 9 9 5 9
TÉMA MĚSÍCE
x s i - o t u ž i t a Edison se věnoval vynáler_
i:;«::-: cké žárovky.
>_exander Graham Bell založil roku
läš»l Voltovú laboratoř ve Washingtonu
_ se svým synovcem Ch. A. Bellem,
-—ř- .Tem chemie, a Ch. S. Tantierem,
«skem a technikem. Snažili se Edisonův
fccograf zdokonalit. Místo staniolu poum
_;renkový váleček o průměru 2 cm
i deke 24 cm pokrytý vrstvou vosku. Pro
a přehrávání použili safírový hrot
rřlepenv na membránu. Tento přisuji
nazvali „Graphophone".
?:Cinén nebyl ruční kličkou, ale
Szpacím pedálem, podobně jako
i aciho stroje. Byl vyroben
t řr.dgeportu v továrně na šicí stro-
.Treadle".
3eil a Tantier požádali v červnu
1885 o udělení patentu na tento
r-_s:roi. Patent jim byl udělen dne
-t_5.I386 pod číslem 341.214. Na
obchodní využití tohoto patentu
brla založena společnost American
Z-r=phophone Company ve
iíhingtonu (dále AGC) v roce
I Tyto první přístroje však byly
-ilice poruchové a měly ještě spourr_
zavad. Teprve na jaře 1888 zača-
Iv byt obchodně úspěšné.
V roce 1887 Edisonovi vypršely
psitentv na fonograf. Proto se znovu
ro deseti letech k němu vrací, když
končil pokusy s elektrickou žárovkou.
Ve svých nových laboratořích
w West Orange již v říjnu 1887
dělal pokusy s novým fonografem,
• lerý se však až příliš podobal Bell-Tanrerovu
graphophonu. Edisonův spěch
oviivnilo ustavení AGC. Prototyp nového
fbr.ografu dokončil v červnu 1888.
Mezi Edisonem a Bell-Tantierem
AGC) nastaly soudní spory, při nichž se
^okazuje, že v patentovém spise
Edisonove se mluví o „vytepávání nebo
•Toubkování" do staniolu a v Bell-Tan-
::erové patentu o „vrývání záznamu" do
: skového válce. Tyto spory skončily smírem,
když Edison koupil právo používat
r itent Bell-Tantierův.
Pro obchodní využití svého nového
fonografu hledal Edison finančníky.
ľ1 účast se zajímali bratři J. a W. Selig-
—anové, ale po neúspěšném předvedení
r-stroje ztratili zájem. Mnohem později
koupili firmu Viktor.
Do hry vstoupil Jesse H. Lippincott,
~ r.ančník a podnikatel z Pittsburgu, který
do společnosti AGC investoval a stal se
obchodníkem s výhradními právy na
výrobky AGC - graphophony. Edisonovi
na zahájení výroby zlepšeného fonografu
nabídl 500 000 dolarů. Pro obchodní využití
Edisonova fonografu založil J.H. Lippincott
roku 1888 společnost North
American Phonograph Company (dále
NAPC).
V letech 1893 - 1899 se snížila cena
fonografu ze 140 dolarů až na 7,5 dolaru
za kus. Vrchol vývoje a prodeje fonografu
byl kolem roku 1900. Úspěchy na trhu
Automatický reprodukční mincovní fonograf
pro reprodukci standardních válečků.
v Evropě vedly společnost AGC k založení
první zahraniční filiálky v Paříži a později
i v dalších městech. Před ní ovšem už měl
své pobočky v Evropě Edison a pomocí
svého evropského zástupce F.M. Prescota
zásoboval Evropu americkým importem.
VÝVOJ FONOGRAFICKÝCH
VÁLEČKŮ A UPLATNĚNÍ
FONOGRAFŮ VE SPOLEČNOSTI
Kolem roku 1900 vznikají další filiálky
a výrobny válečků v Německu a v Itálii.
Právě italská se proslavila tím, že první
nahrála tři válečky s hlasem Enrica
Carusa.
Již od začátku století vyráběla firma
Pathé Frěres u Paříže fonografy a válečky
pro celou Evropu. V roce 1904 již zaměstnávala
3 200 dělníků a vyráběla prý 1 000
fonografů a 50 000 válečků denně.
V roce 1906 vydal Edison sérii válečků
„Velká opera", ale neměl obchodní
úspěch. V běžné produkci se stále držel
svého osvědčeného repertoáru.
Společnosti NAPC pronajímaly zájemcům
Edisonovy fonografy za 40 dolarů
ročně. Fonograf myšlený jako diktafon
měl nahradit stenografy. Spousta stenografii
ve státních úřadech a obchodních
organizacích se bála o místo. Viděli ve
fonografech konkurenci a snažili se,
aby se přístroje v úřadech neosvědčovaly.
V těchto začátcích neexistovalo
mechanické rozmnožování válečků.
Mimoto válečky zachytily jen zlomek
tónového rozsahu a hrací doba nepřesahovala
dvě minuty.
S těmito nedostatky se výrobci vyrovnávali
vhodnou volbou repertoáru
a rozmnožování se dělo například
takto:
Uprostřed studia byla umístěna
dechová kapela a kolem ní se rozmístilo
deset nahrávacích fonografů.
Hlasatel ohlásil do každého, co se
bude hrát, a pak kapela odehrála své
dvě minuty. Denní prodej válečků po
1 dolaru byl asi 300 kusů. Proto při
nahrávání musela kapela celý proces
nahrávání třicetkrát opakovat.
Společnosti NAPC nebyly úspěšné
a po dvou letech finančních a zdravotních
potíží J. H. Lippincott ztratil
vedení podniku. Majitelem se stal opět
Edison, který změnil dosavadní nevýhodnou
pronajímací politiku za prodej,
a v roce 1891 si mohl každý koupit
fonograf za 140 dolarů.
Edison byl nejdříve proti využívání
fonografů pro zábavu. Stále věřil ve využití
fonografu jako diktafonu a obával se, že
by si ho přestali podnikatelé vážit jako
seriózního výrobce. Dvě události však
udělaly fonograf světovou senzací. Byla to
velká výstava v londýnském Crystal
Palace, pro kterou natočil váleček básník
Browning. Druhou událostí byla světová
výstava v Paříži v roce 1889, kde 45 fonografů
předvádělo řeči a dialekty z celého
světa.
Zlepšováním záznamu na voskové
válečky se zabývalo mnoho lidí.
Nejvýznačněji se zapsal do této historie
italský přistěhovalec a občan New Yorku
Giovanni Bettini (1860 - 1918), který se
snažil zlepšit věrnost a hlasitost nahrávky
a odstranit plechové zabarvení zvuku. To
se mu podařilo v roce 1889. Dosáhl toho
přídavným zařízením k Edisonově fono-
B Ř E Z E N 1995 11
grafu. Svůj přístroj nazval Micro-Phonograph.
Bettini začal nahrávat pro svoji
vlastní potěchu hlasy slavných lidí, zpěvá
ků, herců a instrumentalistů, kteří byli
jeho hosty. V roce 1891 začal Bettini prodávat
kopie ze své sbírky. Kopíroval je
pomocí pantografu jen na objednávku
a za poměrně vysokou cenu 2 - 6 dolarů
za kus, zatímco běžné válečky ostatních
firem se prodávaly za půl dolaru.
Bettiniho válečky jsou dnes stejně
vzácné jako prvá vydání Guttenbergovy
bible nebo prvá vydání Shakespeara.
Bettini svůj patent prodal Edisonovi.
V roce 1902 se přestěhoval do Paříže,
kde zřídil Sociétés Des Micro-Phonograph
Bettini. Později, v roce 1908, kdy
fonograf zastarával, se Bettini věnoval
filmu a za války v roce 1914 byl korespondentem
časopisu Le Galos. Po vstupu
USA do války v roce 1917 byl italskou
vládou pověřen jako válečný
dopisovatel v USA, kam se opět přestěhoval
a kde také zemřel.
Společnosti NAPC v čele s Columbií
hledaly možnost využití fonografů jako
zábavného prostředku. Přišly na to, že
fonograf lze používat jako
hudební automat,
který může reprodukovat
hudbu po vhození
mince. Tyto
automaty „na
niklák" zaujaly obecenstvo.
Prodej takových
automatů,
dodávaných do
zábavných místností
(druge-store), byl
daleko úspěšnější než
dodávky do obchodů
a kanceláří.
Columbia (CPC)
byla stále ze všech
společností organizace
NAPC nejúspěšnější
a vedle ní ještě AGC
(Bell-Tantierova),
která byla samostatná
a nepatřila do sdružení.
Všechny společnosti
hledaly další využití
fonografů například
v reklamě, ve vyučování
atd., ale zábavná produkce byla stále hlavní
složkou.
Nahrávací proces s únavným opakováním
bránil záznamu hlasů tehdy slavných
zpěváků. Když Columbia potřebovala pro
světovou výstavu v Chicagu pro mluvící
automaty, které hrály na mince, zásilku
1 400 válečků, nahrávaly se takto:
Fred Gaisberg, umělecký vedoucí,
nahrávací technik a „vyhledávač talentů"
v jedné osobě, tehdy jako 17letý zaměstnanec
firmy Columbia připravil 20 fonografů
k nahrávání, sedl si za klavír a zpěvák
Donovan zpíval. Po celý den
sedmdesátkrát, než bylo nahráno potřebné
množství válečků.
Černý fonografický váleček. Způsob balení a typické etikety dóz.
Později bylo zavedeno rozmnožování
válečků pantografickým přístrojem, kterým
se drážky přenášely z jednoho válečku
na druhý. Byl to proces velice zdlouhavý.
Z jedné nahrávky se dalo vyrobit
nejvýše 125 válečků (kopií).
V roce 1893 stál Edisonův fonograf
190 dolarů. Teprve v roce 1894 uznal
Edison, že budoucnost fonografů je především
v zábavném programu.
Aby mohl Edison prodávat fonografy,
pomýšlel na nutnost zlevnění přístroje.
To znamenalo především jeho zjednodušení.
Musel se proto organizace NAPC
zbavit, a tak ji přivedl začátkem roku 1894
k bankrotu. Podle smlouvy, kterou uzavřel
Edison s Lippicottem, nemohl sám
po dva roky prodávat fonografy. Toho
využila American Graphophone
Company (AGC), nezávislá na NAPC,
a spojila se s firmou Columbia v jednu
společnost - Columbia Graphophone
Company (CGC).
Ředitel továrny Graphophone
v Bridgeportu Thomas Hood Mac Donald
použil k pohonu přístrojů hodinového
péra podle vynálezu francouzského inženýra
Wernera. V roce 1894, kdy se sdružená
CGC chystala ovládnout trh, se prodával
graphophon za 75 dolarů.
Ve Francii si Charles Pathé
(1863 - 1957) koupil v roce 1893
Edisonův fonograf a otevřel si fonografický
salón v Paříži. Ten mu vynášel tolik,
že se zakrátko stal dovozcem a obchodníkem
s fonografy, které kupoval za
nízké ceny v Londýně. V roce 1896
koupili bratři Charles a Emil Pathé
příslušný patent od Edisona a zřídili
firmu Les Phonographes Pathé.
V předměstí Belleville měli výrobnu
fonografů a v Chäteau výrobnu válečků.
Do firmy Pathé vstoupili ještě
další dva bratři Jacques a Théopil,
kteří ji brzy opustili. Ch. Pathé ve spolupráci
s Henry Jollym
vyráběl též filmové
promítačky.
V krátké době,
28.12.1898, založili
významnou
firmu Compagnie
Générale
Des Phonographes,
Cinematographes
Et
Appareils De Precision.
V roce 1896 vynalezl Cleve
Walicott metodu rozmnožování
voskových válečků. V roce 1897 přichází
Edison s prvním elektricky poháněným
přístrojem napájeným baterií -
Phanatrope. Důležité je, že se na trhu
neprosadil. V roce 1906 začala firma
Pathé vyrábět desky s hloubkovým zázna-
1 2 B Ř E Z E N 1995
TÉMA MĚSÍCE
mem zvuku vedle pokračující výroby válečků.
Roku 1908 přišel Edison s válečkem
Amberol (ambert - jantar). Jeho hrací doba
byla čtyři minuty. Byl vyroben z pevnějšího
materiálu, talcže drážky mohly být
dvakrát hustší. Pro tyto válečky vyráběl
přepychový fonograf Amberol s vnitřním
zvukovodem za cenu 200 dolarů.
Pro stále klesající zájem o válečky byl
Edison nucen v roce 1909 uzavřít své
evropské filiálky. Ačkoliv v Evropě ještě
dále nahrával, výroba se soustředila do
West Orange. Definitivní konec jeho podnikání
s fonografy v Evropě udělala první
světová válka.
V roce 1911 zastavila firma Pathé výrobu
válečků. Jediným konkurentem
Edisonovým zůstala Columbia. Po zavedení
Edisonových Amberol koupila
patent Th.B. Lamberta z Chicaga na
nerozbitný váleček hrající čtyři minuty.
Obchodní úspěch se nedostavil, a tak
v červnu 1912 zastavuje výrobu válečků
i Columbia. V této době Edison přiznává,
že budoucnost zvukového záznamu je jen
na gramofonové desce. Objevil se jeho
„Deskový fonograf' a desky s hloubkovým
záznamem zvuku Edison Diamond
Disk. Přesto přišel v roce 1912 s modrým
válečkem Blue Amberol Record z nerozbitné
plastické hmoty, jak uvádí reklama,
„na 3 000 přehrání bez poškození".
Jestliže byl váleček přehráván diamantovým
přehrávačem Diamond Reproducer,
bvla prý reprodukce velmi dobrá. Protože
mezi spotřebiteli v USA bylo v provozu
ještě přes milion válečkových fonografů,
vyráběl Edison válečky Blue Amberol až
do listopadu 1929.
V pozdější době byl válečkový fonograf
využíván jako diktafon pro záznam řeči
při vyřizování korespondence v kancelářích.
Použité válečky se obrušovaly, aby
pak mohly být použity pro nový záznam.
FONOGRAF V ČECHÁCH
Skutečně masově pronikl fonograf na
veřejnost u příležitosti Jubilejní průmyslové
výstavy v roce 1891. Tato výstava,
jež měla ukázat vzrůstající sílu českého
průmyslu, byla určena k předvedení
výrobků výhradně z českých zemí. Jen ve
třech výjimkách připustila expozici zahraničních
vystavovatelů - Van Houtenovo
kakao, lety upoutaným i volným balónem
a Edisonův fonograf. Edisonova společnost
tehdy přivezla do Prahy své snímky
z berlínské pobočky, pohotově však vycítila
nacionálně emancipační náladu výstavy,
a proto začala přímo na místě pořizovat
záznamy vystoupení českých herců,
komiků a zpěváků, jež získaly značnou
popularitu zvláště po záznamu budoucí
národní hymny Kde domov můj.
Vzhledem k tomu, že výstavu v roce 1891
navštívilo téměř 2 500 000 návštěvníků
(což byla téměř polovina obyvatelstva českých
zemí vůbec), byl záznam zvuku
v neobyčejně krátké době dokonale zpopularizován.
Brzy se proto objevily nejprve v různých
optických a mechanických obcho-
Nakamichi
Dlí N AUDIO
A U T H E N T I C F I D E L I T Y
* i C
SL: TTC
A. Sládkoviča 29
903 01 Senec
Fon/Fax 07 / 923 673
ČR: TTC International spol. s r. o.
Kolářská 18
746 01 Opava
Fon/Fax 0653/219 951
Válečkový diktafon Parlograph. Záznamový a reprodukční přístroj voskových válečků.
dech importované válečky a fonografy.
Často však docházelo u těchto prodejních
firem i k vlastní jednoduché výrobě voskových
válečků. Zahraniční výrobci
(zejména Edison a Columbia) velice brzy
pochopili, že největšího úspěchu dosáhnou
tím, že budou vydávat český repertoár.
Proto se i z této první etapy rozvoje
mechanického záznamu dochovalo několik
snímků zejména českých pěvců (např.
tenor O. Mařák), ale i skladatelů
(B. Smetana). Docházelo tak vlastně
k naplnění snů řady starších publicistů,
jako byl v sedmdesátých letech (!) básník
Vítězslav Hálek či později divadelní
kritik Jaroslav Vodák, kteří několikrát
vyslovili touhu zvukově
zachytit zejména dramatické
umělce,
Elektra Goldguss Record a Elektra
Zlatolité válečky, převážně s německým,
ale také českým programem. Tyto výrobky
prodávali v Praze Otto Fischel, Praha
a Josef Vrba, Praha-Karlín. V roce 1908
byla výrobna firmy Elektra zrušena. Matrice
a celou výrobu převzala První česká
továrna na fonografy a válečky Čechie -
majitel Karel Sternwald v Praze-Královských
Vinohradech, Vocelova 10.
sériové výroby. Velké potíže byly s nahráváním.
Každý váleček byl totiž originál,
a tak musel zpěvák nazpívat tolik originálů,
na kolik zněla objednávka.
Zpěv byl zapisován současně na čtyřech
fonografech, orchestrální skladba až na
dvanácti fonografech postavených na
regálu s pohyblivými deskami, jako
mívají knihovny. Všechny fonografy
byly zapojeny na jediný trychtýř,
Model Edisonova fonografu s ručním pohonem. Záznam se zapisoval na staniolovou fólii.
herce a zpěváky pro budoucnost. Záhy
došlo i k doprovodu promítání filmů zvukem
z fonografu (např. v Bratislavě již na
konci 19. století).
V roce 1903 zavádí Edison výrobu tzv.
zlatolistých válečků (Goldguss-Walzen)
s hrací dobou dvě minuty a rychlostí otáčení
160 ot./min.
Kolem roku 1904 byla zřízena továrna
na fonografické válečky a fonografy zn.
Elektra ve Vysočanech na Balabence. Byla
to pravděpodobně první továrna zvukové
techniky v Praze a na území Čech. Firma
vyráběla válečky Elektra Hartguss Record,
ZÁVĚR
Předností fonografů bylo, že umožňovaly
provádět i amatérské nahrávání,
a proto se staly jakousi vědeckou hračkou
pro dospělé. Zdálo se, že „fonografování"
se rozšíří podobně jako fotografování. To
také potvrzovalo jejich přednostní aplikaci
jako diktafonu.
Nedostatkem, který diktafon vytlačil,
byly válečky. Byly poměrně křehké
a snadno se poškozovaly, zabíraly hodně
místa při uskladňování, brzy se obehrály
a dlouho trvalo, než se našel způsob jejich
před kterým stál zpěvák nebo hrál
orchestr.
Dochované fonografové válečky jsou
90 až 100 let staré. Musíme k nim přistupovat
s úctou a s pochopením. Jedině
bohatou fantazií lze překlenout jejich
technickou nedokonalost, chceme-li slyšet
hlasy, které uváděly v nadšení tehdejší
kulturní svět. Původní majitel, který si
koupil váleček, neznal jinou dokonalejší
techniku záznamu. Ucho dnešního posluchače,
zhýčkané nejdokonalejšími záznamy,
tuto výhodu nemá, a tak slyší jen
technickou nedokonalost.