Gramofóny

Praskanie z LP to sa nemuselo stať !

 
Audiofilové, kteří stále ještě nevzdali poslech
hudby zaznamenané na černých vinylových
LP deskách, si často stěžují na šum
a praskot, který jim kazí požitek z poslechu.
Pro mnohé to byl a je důvod k zavržení analogového
záznamu na gramofonové desce
a k přechodu na kompaktní desku s digitálním
zvukem. Ale i mezi těmi, kdo přednost
CD po této stránce plně uznávají, je mnoho
těch, kteří pokud jde o vnímání hudby, dávají
přednost záznamu na dlouhohrající desce.
Dnes však nechceme uvažovat, proč tomu
tak je, zkusme ale zjistit, jak k šumu,
a především praskotu dochází a zda lze proti
těmto narušitelům něco dělat. Obávám se
však, že odpověď na druhou část problému
bude silně skeptická, o čemž mne přesvědčují
dlouholeté zkušenosti, a to tím spíše, že
dnes se může většinou týkat desek, které už
mají něco za sebou. Účinně lze totiž ochránit
víceméně pouze nové, dosud nehrané
„panenské" LP výlisky, a ty jsou dnes dostupné
spíše výjimečně. S praskotem, s nímž
přišla deska už z výroby, lze udělat většinou
jen jediné, a to smířit se s ním.
Povrch desky
patří hrotu prenosky
Je-li pravda, že lidské vlastnosti se vytvářejí
v době těsně po narození, platí to dvojnásob
o gramofonové desce. Jedině pečlivé
zacházení může zajistit, že záznam zůstane
dlouhou dobu kvalitní, naopak již první nešetrné
přehrání zanechá stopy navždy. Vinylová
směs, z níž je deska vyrobena, je sice
poměrně odolná, jemná drážka však může
utrpět i nepatrným poškozením, například
stykem záznamového pole s tvrdými předměty,
mezi něž patří i částečky prachu.
„Tvrdé" může být i setkání drážky s hrotem
přenosky, který sice jediný má „vstup povolen",
pokud ovšem není opotřebovaný nebo
Pistole snižující statický náboj LP i CD.
poškozený a do drážky se spouští s patřičnou
opatrností. Ale právě tak nebezpečný je
styk s našimi prsty, odkud se na desku může
přenést tuk a jiné lepkavé substance, nebo
vystavení desky nečistotám ve vzduchu
(zplodiny spalování, výfukové a cigaretové
plyny, vysychající laky, květinové pyly a jemný
prach). Pečliví proto manipulují s deskou
v sepraných nitěných rukavicích už od vyjímání
desky z obalu, kam desku po přehrání
ihned uloží zpět. Vnitřní obal by měl být papírový
(nejlépe z rýžového papíru), plastové
obaly svým elektrostatickým nábojem přitahují
prach, který vadí určitě víc než případné
papírové chloupky, které se do drážky tak
snadno nedostanou. Mechanicky mohou
desky utrpět i při nevhodném uložení, kdy
na ně působí velký tlak. Zejména při vyšší
teplotě může dojít k tomu, že se termoplastický
vinyl desky včetně záznamu v drážce
doslova rozteče a deska se zbortí.
Hrot přenosky
jako hlavní víník opotřebení
Je to bohužel tak, že i pokud držíme
všechny vnější vlivy pod kontrolou, dochází
při snímání modulací na povrchu drážky zároveň
k opotřebení, a to vzájemnému. Jde
jednak o působení tření mezi povrchy hrotu
a drážky, jednak o možné údery hrotu o stěnu
drážky. Tím dochází k obrušování obou
styčných ploch a „zatloukáni"' hrotu do stěn
drážky, při čemž může dojít k trvalé deformaci.
To vše probíhá cyklicky, situace se
zhoršuje, až hrot působí spíše jako obráběcí
nástroj. Za nepříznivé lze považovat krátké
intervaly mezi přehráváním stejného záznamu,
kdy se malé deformace nestačí vrátit do
původního tvaru a stanou se trvalými. Hrot
tedy ovlivňuje povrch drážky jak statickými,
tak dynamickými silami (tření, respektive
vtlačování). Statické působení, kterému se
v době honby za chvějkami s hrotem s co
největší poddajností přisuzovala neprávem
větší vina, je dáno použitou svislou silou na
hrot a jeho rozměry. Vliv rozměrů vyřešily
hroty s větším zaoblením v profilu napříč
drážky než ve směru drážky (tzv. biradiálně
a později lineárně broušené hroty), což zaručilo
zvětšení styčné plochy (dalším přínosem
bylo zlepšené snímání záznamu vysokých
kmitočtů, které hrot svým menším zaoblením
může lépe sledovat, což má význam
zejména v drážce s větším zakřivením na
konci záznamu). Patrně větší vliv má dynamické
působení, určené hlavně hmotností
hrotu, v případě, když hrot ztrácí kontakt se
stěnou drážky a začne pracovat jako malá
sbíječka. Oběma vlivy dochází k porušování
Ne, tohle není gramofon, ale automatická „pračka" LP desek.
povrchu drážky a ke zvětšování její drsnosti,
což se stupňuje až do té míry, že se deformuje
vlastní záznam. Zprvu se to projeví jako
zvýšený šum a praskot, později i jako
zkreslení v reprodukci. Pro ilustraci si představme
„rozměry" šumu, tedy nerovností na
povrchu stěn drážky. Ideální nešumící deska
by mohla mít nerovnosti maximálně 3 milióntiny
milimetru. Nerovnosti jen pětkrát
větší, tedy patnáct milióntin, již představuje
desku „šuměnku".
Vše tedy ovlivňuje svislá síla na hrot, kterou
nastavíme na raménku svého gramofonu.
Platí, že nejmenší přípustná svislá síla na
hrot, která ještě dovoluje nezkreslenou reprodukci
nejvíce modulovaných míst záznamu
na desce, zaručí zároveň relativně nejmenší
poškození drážky i hrotu. Postupujeme
tak, že zkoušíme přehrávat testovací
nebo hudební desku se silnou modulací nejprve
při maximální svislé síle, kterou doporučuje
výrobce, a postupně jí zmenšujeme
až k hodnotě, kdy zkreslení ještě není slyšitelné.
Pro běžný provoz pak nastavíme sílu
o něco málo větší. Obvykle to bývá síla na
dvou třetinách výrobcem udávaného rozsahu
(například 17,5 mN v případě rozsahu
12,5 až 20 mN).
Prach není hudby kamarád
Nejde ani tak o vláknité nečistoty na povrchu
desky, které se mohou nejvýš nabalovat
na hrot, jenž pak bez většího nebezpečí
poškození vyskakuje z drážky. Jde o částice
prachu, o nichž již byla řeč, které se spolu
s dalšími aerosoly včetně lepkavých dostanou
mimo jiné i působením elektrostatických
sil přímo do drážky. Částice prachu
jsou často velice tvrdé, s ostrými hranami,
a setká-li se s nimi hrot, ozve se silný
praskot nebo lupanec. Nelíbí se to samozřejmě
ani povrchu drážky. Nejhorší je však,
smísí-li se prach s lepkavými, zejména tukovými
částicemi, kdy vznikne jakýsi druh
brusné pasty, která ulpívá na hrotu a dostane
se tak do celé drážky. Tak působilo kdysi
hojně doporučované mokré přehrávání
desek, které bylo v podstatě vstupenkou
k pláči nad šumícími
a praskajícími
deskami. Voda vůbec
na povrch desky
nepatří, a když,
tak musí být co
nejrychleji odstraněna
(rozpouští totiž
plastifikátory
v lisovací hmotě,
a tím zdrsňuje
drážky).
Původ všeho nadměrného
šumu
a praskotu dlouhohrajících
desek naznačuje,
že nejúčinnější způsob boje proti
nim spočívá v prevenci, tedy v úzkostlivé
čistotě a v šetrném zacházení. Nic ovšem nezmůžeme
s lupanci, které se v reprodukci
pravidelně opakují v jednom místě povrchu
desky a postupně se zeslabují. Ty jsou důkazem
(mimo škrábanců na povrchu LP), že se
do lisu dostala znečištěná hmota, za což lze
vinit jedině výrobce desek.
Klasická otázka: co dělat!
Prevence, tedy čistota a pečlivost při manipulaci
s deskou, rozhoduje vše. Na základní
„údržbu" přístupnou všem stačí i sepraný
kapesník na povrch desky
a jemný, ale poměrně tuhý
štěteček, který nastavíme
šikmo proti pohybu desky,
kterou od kraje k etiketě
„zameteme". Podle kvality
štětečku tak lze alespoň
částečně zasáhnout i hlouběji
do drážky. Vyhněte se
sametovým poduškám, z nichž
se může naopak prach
zadírat do drážky a navlhčeným
houbičkám, které po
odpaření vody zanechají
v drážce usazeniny. K máni
nejsou již bohužel čistítka
Cecila Wattse, například váleček
Parostatik s povrchem
z krátce sestřihaného nylonového
sametu, na nějž se
z vnitřku odpařovala voda,
která překonávala elektrostatický
náboj desky. Nahradit je mohou
kartáčky z uhlíkatých vláken, zejména pokud
jsou to značkové výrobky Decca nebo
Hunt E.D.A., jiné mohou pouštět vlákna.
Nejdokonaleji mohou desku vyčistit komerční
zařízení pracující na mokro-suchém
principu s pneumatickým odsáváním čisticí
kapaliny z povrchu otáčející se desky (Nitty
Gritty nebo dokonalejší VPI). U nás se bohužel
zatím nenašel highend salon, který by
takovou pračku dovezl a zařídil placenou
službu. Ale až se vám zachce navštívit londýnskou
Hi-Fi Show, třeba příští září, nezapomeňte
vzít s sebou své nejpotřebnější miláčky
- tam takovou službu vždy mají. Jinak
v případě největších ušmudlánků, kterým
hrozí likvidace, už zbývá jen jejich umytí ve
slabém roztoku kvalitního detergentu (stačí
pár kapek) o teplotě asi 35 stupňů. Desku ve
svislé poloze omýváme ve směru drážky nejlépe
jemným kartáčkem. Vodu raději nedestilovanou
lze podle některých diskofilů
„říznout" izopropylalkoholem až do 20 procent.
Po umytí desku co nejrychleji zbavíme
vody a usušíme mezi vrstvami filtračního
papíru tlakem z obou stran, případně desku
ihned přehrajeme.
Bez čištění nenecháme ani hrot přenosky.
Poslouží nám tužší štěteček, jenž bývá často
ve výbavě přenosky. Jím hrot po přehrání
každé strany desky otíráme poněkud šikmo
ve směru podélné osy přenosky, zásadně od
části s vývody signálu k přední části, tedy ve
směru relativního pohybu drážky. Toto rutinní
čištění občas doplníme odstraněním
na hrotu ulpívající „brusné pasty" tím, že na
štěteček naneseme trochu izopropylalkoholu
nebo vodky, pokud vám jí není líto (pozor,
aby tekutina nestékala po chvějce do jejího
pružného uložení). Poslouží prý i škrtátko
od zápalek, kterým se přejíždí po
špičce hrotu, ovšemže jemně!
Kartáčky na čištění LP.
Často pomůže proti šumu a praskotu
i výměna přenosky za typ s hrotem jiného
tvaru, který se dotýká drážky v místech, kde
není poškozená.

  2/98 STEREO & V I D E O 76/77J A K NA TO 
Jiří Burdych